Hned při ranním nakládání házedel do auta mně vichr serval čepici z hlavy a říkal jsem si, co tam vůbec v Praze budeme dělat. Vítr se však už cestou do Prahy uklidňoval a na letišti foukal jen kolem 3 m/s. V autě jsem měl smontované jen nejtěžší, Maatu o váze 285 g a ta na ten vánek nebyla.

První dvě kola jsem odlétal s Maat o váze 245 g. Bohužel celý den vítr zesiloval až k 7 m/s. Oceňuji všechny piloty, že s přibývajícím větrem neměli problémy. Dokonce jsem za celý den nezaznamenal ani jeden karambol kvůli vichru. Občas jen někdo trefil ohradník, nebo se jen potkali dva v jednom komíně. Největší ránu jsem viděl až u F6D, když Míra Sedláček trefil metrový hromosvod na boudě. Směrovka se na Maat rozlétla na trsátka. Naštěstí křídlo a trup to přežily bez škrábance.

Černolické letiště je v kopci a silný vítr foukal kolmo. Proto si všichni mohli zkusit zasvahovat buď pod letištěm, nebo to otočit po větru na ještě větší kopec. Já jsem většinou zvolil tu druhou možnost, protože se to tam dalo nalétat téměř pokaždé. Dokonce jsem si i pokker dal na jeden hod. Ostatní závodníci neměli připravené tak velké ballasty a tak tam po větru létali jen když nad plochou chytli termiku a odkroužili to tam s ní.

Na závodech mě překvapili nový kluci kolem Honzy Špatného. Luboš a Míra mají za sebou třetí závod a je vidět, že hodně doma potrénovali. Sám Honza opět dokázal, že je pan pilot a umí to s vrtulí i termikou.

Martin Fujera mně v týdnu psal, že má s Maat rekord po hodu 83 m. Teď už mu to po soutěži věřím. Taky je znát, že tomu dává všechno.

Soutěž jsem nakonec vyhrál já jen s malým zaváháním. Druhý byl Vláďa Müller, dlouholetý harcovník a jen o kousek za ním na třetím místě náš juniorský reprezentant Martin Popovský. Na čtvrtém místě byl Honza Šimlik, který mně většinu dne i radil. U Honzy se mi líbí, jaký má na termiku cit a jak o tom celém vzduchu přemýšlí.

Příští soutěž bude opět v Běchovicích. Znovu se budu těšit na parádní setkání s kamarády.